1799

2019

Historie AVU

Historické budovy AVU

Od zahájení své činnosti v roce 1800 sídlila Akademie v císařem vyhrazených prostorách východního křídla bývalé jezuitské koleje Klementina směrem do Křížovnické ulice. Toto evidentní provizorium mělo být nahrazeno přestěhováním školy do nově vystavěného Rudolfina. Východiskem z vleklé krize byly aktivity velkorysého mecenáše Josefa Hlávky, který svým vlivem ve Vídni postupně vymohl reformu školy, povolání nových pedagogů z tzv. generace umělců Národního divadla, provizorní přístřeší v budově dnešní tzv. Moderní galerie v areálu Starého výstaviště v Holešovicích a posléze i zestátnění školy a výstavbu jejího definitivního důstojného sídla. Hlávka se mj. i velmi angažoval ve výběru stavební parcely. Původně nabízené místo v Rajské zahradě na Vinohradech odmítl a prosadil koupi pozemku na okraji Stromovky, který byl uvažován jako nezastavitelná rezerva urbanistického plánu. V době výstavby to byla první stavba v širokém a dalekém okolí. Akademie byla zestátněna v roce 1896 a okamžitě byla zahájena stavba nové budovy podle projektu ve Vídni působícího architekta Václava Roštlapila (1856-1930), žáka Josefa Schulze a Teofila Hansena.

Josef Hlávka umožnil architektu Roštlapilovi podniknout cestu po evropských uměleckých školách a ten potom, inspirován zejména Akademiemi v Paříži, Mnichově a Berlíně vytvořil velkolepý koncept s jasným provozním uspořádáním a technicky dokonalými prosklenými ateliéry se severním osvětlením. Na rozdíl od své předcházející monumentální realizace Strakovy Akademie v Praze (dnešní objekt Předsednictva vlády ČR, 1893-95) navržené důsledně v nebarokním historismu dokázal na budově Akademie propojit motivy klasicizující francouzské renesance s výraznými mansardovými střechami s prvky dekorativní secese a folklóru a s výraznými rysy moderního technického uvažování vyplývajícího z přiznání industriálního charakteru železných prosklených konstrukcí severního traktu. Příznačný je kontrast mezi klasicizující uliční frontou se secesním štukovým dekorem Jindřicha Čapka a Jaroslava Vorla s boční fasádou s až puristicky vyřezanými jednoduchými okny a zadní fasádou proměněnou v tvarově originální skleněnou kaskádu zaoblených ateliérových oken. Budova, projektovaná od roku 1897 byla dokončena a předána k užívání na podzim roku 1903. Její základní architektonické schéma využil Roštlapil ještě jednou při realizaci zadání novostavby administrativní budovy Zemského ústavu choromyslných (dnešní Psychiatrické léčebně) v Bohnicích, kde v letech 1906-09 vytvořil faktickou zmenšeninu budovy AVU.

Svoji prostorovou velkorysostí, funkční reprezentativností a citlivým urbanistickým umístěním na pokraji Stromovky slouží škola po řadě dílčích úprav skvěle dodnes a představuje vysokou laťku výjimečného nadstandardu a mimořádný kapitál školy do budoucna. Není jistě bez zajímavosti, že již v době jejího vzniku, kdy v ní byli fakticky umístěni 4 pedagogové a 80 studentů, bylo jasnozřivě počítáno s budoucím vývojem a ponecháním velkých rezerv ve třetím půdním podlaží a v suterénu, které jsou užívány po poslední velké rekonstrukci. Již v roce 1903 se Roštlapil ve své studii zástavbou půdy zabýval. O velkorysosti tehdejší doby svědčí i skutečnost, že již v roce 1905 vznikl ambiciózní projekt podepsaný Vojtěchem Hynaisem, který řešil výstavbu dalšího samostatného ateliérového pavilonu situovaného na dlouhé a úzké klesající parcele mezi železniční tratí a ulicí Gerstenerovou. Je otázkou, zda autorem je skutečně Hynais či zda jeho rektorský podpis pouze neaprobuje skicu Václava Roštlapila. Po některých drobných úpravách zejména interiérových (vrátnice podle návrhu Jaroslava Fragnera, nový promítací sál) proběhla mezi léty 1995-99 zásadní rekonstrukce podle projektu architekta Karla Rulíka. Objekt byl přitom podsklepen a vzniklo zde rozsáhlé zázemí pro dílny, sklady a Akademický klub. V prostorách někdejší půdy vznikla multifunkční aula podle návrhu architekta Vladimíra Řepy, nové ateliéry pro studenty a kabinety pro pedagogy. Na hlavní budově AVU je umístěn rektorát, studijní a zahraniční oddělení, kvestorát, všechny malířské a sochařské ateliéry, část intermediálních ateliérů, kabinety pedagogů, dílny, prodejna výtvarných potřeb, sklady knihovna, archiv, učebny teoretických předmětů a pracoviště Katedry teorie a dějin umění a Akademický klub. V období prázdnin je zde realizována Letní škola.

Programové úsilí rozšířit zásadně omezené oborové spektrum výuky o další disciplíny (grafika, architektura) vyvrcholilo roku 1911 získáním statutu vysoké školy, tedy nejstarší veřejné vysoké umělecké školy na území zemí Koruny české, která se zároveň stala zakládajícím členem Rakouské konference rektorů. Pro působení grafického ateliéru byl nalezen dočasně prostor v mansardě dnešního paláce Ligna na rohu Václavského náměstí a Vodičkovy ulice a výuka školy architektury probíhala v Kotěrově ateliéru v rámci jeho vily v Hradešínské ulici na Vinohradech. Jan Kotěra, opakovaně volený i do rektorského úřadu, se o záležitosti školy trvale zajímal, což dokládá např. jeho dodnes zachovaná úprava školní knihovny. Hned po skončení války se zabýval myšlenkou jak definitivně řešit dislokaci výuky architektury v rámci tehdy hlavního a jediného sídla Akademie na Letné. Kotěrův projekt zachovaný v několika variantách v jeho pozůstalosti v Archivu stavitelství a architektury Národního technického muzea byl koncipován jako dva samostatné pavilony situované na obou koncích parcely symetricky k hlavní budově. Na projektu Kotěra pracoval od roku 1919 a přes stadium skic a studií jej dovedl do konečné fáze zřejmě již v roce 1920, což zmiňuje ve svém soupisu Kotěrova díla Otakar Novotný. Podrobně byly řešeny i dispozice obou podlaží a celkové rozvržení ateliérových místností.

Kotěrovým nástupcem byl po jeho předčasné smrti zvolen v roce 1924 Josef Gočár, který odkaz svého učitele ctil a respektoval. Po ekonomickou situací vynuceném rozhodnutí postavit jenom jeden pavilon, ale zvýšit jeho kapacitu navýšením o další podlaží, bylo nutno projekt upravit. Protože Budova školy architektury AVU, označená výrazným typografickým jménem instituce na fasádě byla budována jako provizorium a nebyla kolaudována, nezachovaly se žádné spisy a doklady v příslušném stavebním archivu. Nicméně jako velmi pravděpodobné se jeví, že novostavba pavilonu školy architektury byla zřejmě dokončena až v roce 1925 a logicky se vřazuje spíše do tvorby Josefa Gočára než jeho předchůdce. Skromná, nenápadná ale promyšlená, provozně dokonalá stavba s geometricky přesnou symetrií reprezentuje nejvyšší estetické a architektonické kvality. Dnes jsou v budově umístěny ateliéry a knihovna Školy architektury, Ateliér nových médií I. a prostory Vědeckovýzkumného pracoviště pro dějiny umění (VVP AVU). K myšlence dvojice symetrických pavilonů na bocích parcely se ve svém radikálním, ale opět nerealizovaném projektu v duchu funkcionalismu vrátil v roce 1930 Josef Gočár, který v té době zastával funkci rektora (Archiv AVU). V průběhu let registrujeme i další pokusy řešit obnovu či dostavbu školy architektury komplexně, což dokládá opět řada skic, studentských prací a studií zejména z období kdy školy vedli prof. Jaroslav Frágner a doc. Marian Bělohradský. Zásluhou prof. Emila Přikryla a jeho asistentů a žáků se podařilo všechny dostupné materiály k budovám školy shromáždit a systematicky roztřídit, zpracovat celkový generel AVU a zajistit i podrobné zaměření a zakreslení dnešního stavu. Tím byly vytvořeny předpoklady k odpovědné přípravě Investičního záměru dlouho uvažované renovace historické budovy Školy architektury AVU. Tento záměr logicky navazuje na dlouholetou strategii Akademie výtvarných umění v Praze, která nepočítá se zásadním rozšiřováním školy a budováním nových výukových kapacit, ale soustřeďuje se na postupné a šetrné opravy a modernizace historických budov ve svém majetku.

Této dlouhodobé koncepci odpovídá i nezastupitelná role dalších historických objektů, které postupně přešly do majetku či nájmu Akademie. V první řadě to byl jeden z pavilonů někdejšího výstaviště v pražských Holešovicích, respektive Bubenči. Jako provizorium vznikl v roce 1891 pro výstavu současného umění podle projektu architekta Antonína Wiehla. Neorenesanční budovu s hlavní fasádou do ústředního prostoru výstaviště ozdobila sgrafitová výzdoba a sochy Františka Hergessela. Po ukončení výstavy objekt v roce 1883 pronajmul pro potřeby Akademie Josef Hlávka, aby mohl nabídnout nově povolaným profesorům z ciziny Vojtěchu Hynaisovi a Václavu Brožíkovi adekvátní pracovní prostředí. Hlávka osobně financoval pronájem, náklady na stavební úpravy navržené stavitelem Quidem Bělským i mzdy profesorů. Od roku 1896 zde byla umístěna i sochařská škola Josefa Václava Myslbeka a mj. v těchto prostorách vznikal podle modelu hřebce Ardo základ pomníku sv. Václava pro Václavské náměstí. Po dostavbě nové budovy školy došlo k adaptaci pavilonu pro Moderní galerii Království českého podle projektu Jana Kotěry z roku 1904. V období německé okupace byla budova využívána jako sklad Wehrmachtu a na konci války během Pražského povstání byla v květnu 1945 zabrána revoluční skupinkou studentů pro Akademii. Od té doby zde probíhala výuka sochařské přípravky, grafiky a poté i nově zřízeného oboru Restaurování uměleckých výtvarných děl. Majetkově však budova ve Stromovce patřila stále Hlavnímu městě Praze, což se změnilo až po roce 1990 kdy došlo s Magistrátním úřadem k dohodě o dlouhodobém pronájmu na 100 let za jednu symbolickou korunu, což umožnilo získat z Ministerstva školství investiční finanční prostředky na rekonstrukci. Rekonstrukce proběhla v letech 2001-2006 podle projektu architektů Zdeňka Jirana a Michala Kohouta. Historické konstrukce byly citlivě obnoveny, všechny původní uměleckořemeslné detaily repasovány a výrazně byla zvětšena plocha pro výuku a doplněno moderní zázemí částečně zapuštěné do suterénu. Zde byly umístěny i speciální ateliéry a tresorové depositáře pro restaurátorské obory stejně jako grafické dílny s původním i moderním vybavením. Centrální prostor haly je využíván k výuce kreslení aktu podle živého modelu, které je na AVU tradičně povinným předmětem a Kurzy kreslení pro veřejnost. Realizace byla oceněna v rámci přehlídky Grand Prix České architektury.

Do portfolia budov užívaných Akademií patřily od počátku 20. století i dvorní ateliéry zbudované v dnešní ulici Jana Zajíce v poslední čtvrtině 19. století, kdy se stala Letná pražským Montmartre. Původně byly využívány jako osobní ateliéry pedagogů sochařských oborů (Jan Štursa, Jan Lauda, Karel Hladík) a od 70. let v souladu s rozšířením spektra výuky se staly sídlem mozaikářských a gobelinových dílen. Restituční legislativa jeden z ateliérů vrátila původním majitelům. Druhý je dodnes využíván pro tzv. „Přípravku“ – elementární školu kreslení a modelování“, která má v kontextu Akademie svoji dlouholetou a dodnes užitečnou tradici působnosti. Seriozní a konkrétní úsilí o renovaci zanedbaného objektu bohužel naráží na fakt, že AVU je v tomto případě nikoliv vlastníkem, ale pouze nájemcem prostor v majetku MČ Praha 7.

Soubor historických památkově chráněných budov Akademie výtvarných umění v Praze představuje mimořádně cenný soubor typologicky ojedinělých staveb a spoluvytváří magickou atmosféru tohoto místa na okraji Stromovky zasvěceného již více než sto let výtvarnému umění.

Jiří T. Kotalík

Akademie výtvarných umění dnes

Akademie výtvarných umění v Praze je pluralitně orientovaná vysoká umělecká škola, založená císařským dekretem 10. září roku 1799, těžící z širokého programu tradičních ateliérů zaměřených na malbu, sochu, kresbu a grafiku, ale i škol zaměřených na intermédia, konceptuální tendence a nová média. Specifické postavení má škola architektury, ateliér hostujícího pedagoga a restaurátorské školy malířských a sochařských děl.

Několik budov v centru Prahy poskytuje moderní ateliérové zázemí s kvalitním vybavením a denním světlem a další specializovaná pracoviště jako jsou grafické a řemeslné dílny, obchod s výtvarnými potřebami, knihovna a digilab. Akademie výtvarných umění v Praze je přísně výběrová škola těžící ze své historické tradice a prestiže. Její exkluzivita je udržována i stabilně nízkým počtem studentů (kolem 330). Na Akademii studují nejtalentovanější adepti širokého uměleckého zaměření. Škola si navzdory Boloňskému procesu uchránila tradiční model šestiletého magisterského studia formou ateliérové výuky, kdy praktická tvůrčí část studia probíhá na základě individuálního plánu tvořeného ve vzájemné komunikaci mezi studentem a pedagogem.

Ve škole vládne přátelská a kriticky pozitivní atmosféra s cílem co nejlépe rozvíjet specifické talenty studentek a studentů. Komunita výjimečných uměleckých osobností tvořená profesory a asistenty jednotlivých ateliérů, teoretiky z Katedry teorie a dějin umění, ale i studenty a dalšími zaměstnanci školy je klíčovým rozměrem studia na Akademii. Vzájemná komunikace akademické obce je podpořena nejen díky systému komisionálního hodnocení klauzurních prací, ale i díky otevřeným konzultacím v jednotlivých ateliérech a seminářích, díky studentským aktivitám v Akademickém klubu, vernisážím v Galerii AVU či tematickým přednáškám, které jsou určeny i pro širokou kulturní veřejnost.